Tour de srpen
Jako letošní brigádu jsem si vybrala (možná lépe - byla jsem vybrána) sepisování brožury (nejen) o historii své obce. Vzhledem k tomu, že jsem o mé rodné vísce napsala již článek na Wikipedii, který obdržel status Dobrého článku (tzn. že jej někdo recenzoval a informace v něm jsou podloženy zdroji), to byl úkol zajímavý. Moc mě nepotěšilo zjištění, že budu spolupracovat s dalšími dvěma sousedkami. Holt jsem vlk samotář a žvatlání v kolektivu mu příliš nesvědčí.
Obavy ze spolupráce se bohužel neukázaly liché. Slečny nikdy nic nepsaly, jejich slovní zásoba nepatří mezi nejširší (např. 30x „byl/a“ na stránku a půl wordu), o téma se předtím příliš nezajímaly a o historickém bádání taky nemají příliš velké povědomí (nevědět, že rok 1888 je 19. století). Dále cítím jako problém to, že obecní kroniky, které máme zkoumat jsou převážně v němčině a ony německy neumí. Já daný úkol brala spíše jako poslání (ač to zní pateticky) a jako šanci uhasit svou věčnou touhu po informacích všeho druhu. Bohužel jsem v tomto sama, ony to spíše berou jako klasickou brigádu, to dle mého názoru měly jít raději rovnat kečupy do regálu nějakého supermarketu. Ale co... Z této deziluze pramení i má současná prokrastinace a neochota na díle pracovat, i když je to za peníze.
Před nějakou dobou jsem četla článek o klukovi, který se rovněž potýkal s prokrastinací. Ovšem při učení na státnice. Vymyslel metodu Tour de France, což znamenalo, že se učil stejnou dobu, jako daný den jeli závodníci tohoto proslulého závodu. Celkově to obvykle čítá okolo devadesáti hodin. Autor opravdu odstátnicoval. Již v té době mě napadlo, že bych si něco podobného ráda vyzkoušela. Dlouho jsem nemohla najít vhodný „projekt“. Přece jen učení na zkoušky v posledních semestrech nebylo z nejnáročnějších (holt filda...) a na ostatních projektech jsem pracovala s chutí. Konečně se objevil vhodný kandidát.
Po prvních dvou dnech, kdy jsem nesplnila odjetý respektive odpracovaný čas, avšak cítila jsem se šťastně s občasnými flow. Ovšem včera to na mě opět padlo. Nedokážu být upřímná a sdělit kolegyni, že její text stojí za ehm prd (a to slušně řečeno). Její dílo jsem s velkým odporem přelouskala a dovolím si tvrdit, že královská etapa na těle závodníka nenapáchá takové škody jako kapitola o hasičích na mé duši.
V google dokumentech se můžete dívat, jestli se mi daří a kolik jsem toho napsala (což není nejdůležitější ukazatel). Je škoda, že text nemůžu psát někde veřejně nebo jej alespoň po kouscích sdílet.
